Co se dá říct o českých mužích? Záleží na generaci. Naši otcové byli vychováváni k práci, zodpovědnosti za rodinu, být hlavou rodiny. Moc jednoduché to neměli, socialistický stát jim nedovolil nic víc ani nic míň. Takže poslušně všichni chodili do práce od šesti, doma pak požadovali vše na vidličku, vynadali nebo pochválili ženu a děti. Večer u piva v hospodě to společně s ostatními „samci“ řádně zhodnotili. Většině na tom nepřišlo nic divného, nakonec vychovali je tak jejich otcové.
Naši manželé to dnes také nemají lehké. Je třeba zabezpečit rodinu, vystavět kariéru, udržovat se fit, věnovat se ženě i dětem a navíc být v obraze. Nicméně odkazu svých otců stále celkem úspěšně dostávají. Čeští muži jsou stále více „Macho“ než gentlemani, na tom se shodují jak Češky tak i cizinky. Ovšem stále více z nich se začíná zajímat o feminismus, který dnes chápeme jako hnutí za rovnoprávnost mezi pohlavími s ohledem na jejich rozdílnosti. Ideálně žena muži přítelem a naopak.
Existují nějaké studie o bratřích? Vypadá to na pole neznámé, možná nedůležité. Ale bez starších bratrů bychom nebyly hýčkané a ochraňované holčičky. Kdo nastoupí, když selže manžel nebo otec? Přece bratr.. Ač mají v dospělosti vlastní ženy – manželky a dcery, při dobré konstelaci vždycky jde o pouto na celý život a „chápaní“ sester z pozice stejné generace.
Mít syna je pořád v lidské kultuře velké štěstí. Dceru samozřejmě také ale mít potomka mužského rodu je specifikum. V synech se vidíme, se syny se v dospělosti „hádáme“ méně než s dcerami. Od synů očekáváme, že splní i roli ochránce. Matky na syny nedají dopustit a budou mít pro ně vždycky slabost.
No a milenci? K tomu netřeba asi nic dodávat. Velká radost, potěšení a upevnění důvěry v mužské pokolení. Ta naděje, kterou cítíme, když jsme zamilovaní, udržuje na živu. Velkou lásku musíme my ženy zažít alespoň jednou za život, jinak to nemá cenu.
